MEZISVĚTY / recenze výstavy


kurátorka Karolína Dolanská

Martina Chloupa, Milan Knížák, Marie Ladrová, Michaela Maupicová, Paulina Skavová, Jakub Špaňhel, Šimon Vahala, Petra Valentová, Vladimír Véla, Jan Wolfchen Vlček


Výstava nazvaná podle cyklu obrazů Vladimíra Vély Mezisvěty je koncipována jako přátelské setkání, společenská událost, znovusepotkání někdejších studentů s vedoucím intermediálního ateliéru, profesorem Milanem Knížákem. Harmonická a příjemná instalace se obešla bez ambice být největším šokem roku, v němž oceňujeme, že se výstavy vůbec dějí a lidé se na nich můžou vidět a komunikovat s uměním i mezi sebou navzájem. Název nás vede k chápání výstavy jako pohybu skrze různé světy, vytvořené různými individualitami. Knížákovým ateliérem prošlo víc jak sto studentů, diplomovalo jich 78, z nichž je „Mezisvěty“ přítomno pouhých 9, což je pro daný prostor ovšem maximální počet. Nepřítomnost Mileny Dopitové je asi jasná, ale stejně jako kdokoli ze zúčastněných tu mohli být zastoupeni Doskočil, Grosseová, Havlíček, Havlín, Hlavina, Sceranková, Šimlová, Vincourová, Polcar nebo Preslová, Sobotovičová, Štěpánová, Kupčíková, některý z asistentů – Perič, Mach či Kolář. Ve výčtech jmen by se dalo pokračovat, Knížákův intermediální ateliér je velmi úspěšný v tom, že tu na čas zakotvily pozoruhodné osobnosti, v kontextu současného českého umění dostatečně známé – Klvaňa, Pastrňák, Kintera, Helán, Chalánková, Jůdová, Kabzan, Korečková, Kovařík, Míča, Kudrnáč, Pešek, Salák, Soukup, Šimíček, Švecová, Turek, Turner, Vačkář, Vosecký… (abychom jmenovali jen některé). Vystavit všechny by si vyžádalo patrně Veletržní palác a roky příprav.

Pohled na cestu, jakou urazili studenti od dob hájení ve zdech školy do současnosti, dává smysl. Galerie U Prstenu za dobu své existence uspořádala řadu výstav ateliérům akademie (školy Hodonského, Berana, Nepraše etc.), a někdy se k nim i po letech vrátila, jako loni se Starou partou žáků Neprašových. Bohužel už další pokračování výstav profesorů a žáků v plánu není, Galerie U Prstenu v Jilské tak, jak ji známe, končí, místo převezme Topičův salon, jež se stal po vypovězení z Národní třídy homeless. Knížákovi žáci vystavují navíc k obvyklé dispozici galerie i ve dvou místnostech původně obsazených designovým studiem, jež se během jarní korony vytratilo. Přesto je evidentní, že nejdůležitější uvítací prostorou je velký sál v přízemí proti vstupu.

„Pojmenovat věc znamená potlačit tři čtvrtiny jejího kouzla (…)”, citátem francouzského symbolistního básníka Stéphane Mallarméa jako by se výstava uzavírala před všemi výklady a interpretacemi. Nicméně v oparu tajemna se instalace nevznáší, je překvapivě uměřená a tradiční. Trochu udiví, že vystaveny nejsou až tak často poslední práce, řada artefaktů je i více než deset let stará. Sází se zřejmě na prověřené kvality. Nejaktuálnější práce – Vlčí máky ve váze a Vázu s papoušky vystavuje Jakub Špaňhel, známý expresivní malbou inspirovanou fotografickými předlohami. Tato květinová zátiší jsou naproti tomu reálným zážitkem vlčích máků ze Svatého Jana pod Skalou, jednoho z nejromantičtějších míst ve středních Čechách, kde malíř přes léto pracuje. Kytice je až příliš tradiční námět, aby v ní nebylo přirozené hledat existující či neexistující myšlenkový posun. Pylový cyklón namalovaný Špaňhelem nemá mnoho společného s pravidelnou něhou růžových poupat Šimona Vahaly. Tenderness is kinky, jak praví klasik. Vahalovy portréty květin působí spíše optickým filtrem než expresí. Cože? Hned dva Knížákovi žáci se prezentují květinami? Krása se mihne i v obrazech Vladimíra Vély. Známe-li jeho rané hyperrealistické mrtvé krysy, uvědomíme si, jak velký oblouk ve své práci učinil. Namísto zakotvení v realitě využívá inspiraci přírodou pro práci s malířskou hmotou. Nejde o tradiční štětcový rukopis, ale spíše rozmývání boudníkovské skvrny. Tekutá barva se

může měnit a přesouvat, plynulost omezují předěly, středy, rozhraní. V obrazech s názvy Poznávám tě, Stín, shledáme spirituální až trochu duchařský rozměr, nádech tušeného světa zavřených víček.

Koncept výstavy připomíná i výtvarný projev Michaely Maupicové, malířské orimenty na hraně ornamentu, abstrakce, geometrie, plochy a prostorového origami, doprovází variabilní objekt Vír s motivem zámkové dlažby. Martina Chloupa v roce 2005 diplomovala objekty k sezení. Došla k nim od národních (a sexuálních) symbolů. Jsou to jasné a dobré věci, sedačka ve tvaru kříže, nebo dřevěný polštář. Vhodné k usedání je očekáváme měkké, ale nejsou, kladou odpor, za zády máme symbol velké viny či víry, symbol obtěžkaný rozporuplnou dvoutisíciletou historií, břemeno minulosti a minulých chyb, či naopak nejúčinnějších morálních příkazů? Lze se stále symbolicky o kříž opřít? Znamená víra a církev jistotu v zádech? Prostor k usednutí a usebrání obvykle galeriím chybí, GUP nevyjímaje. Z doby studia (2003) je rovněž myšlenka barevných silikonových krucifixů bez kříže. O něco pozdější silikonové portréty jsou umístěné proti přirozenému dennímu světlu. Jsou tak jediným vybočením z pravidelné modernistické instalace.

Kuželky Tři grácie z průmyslového porcelánu a neon Mahila Woman jsou dílem Petry Valentové. Valentová vychází z kresby, kreslí však ze svítících čar neonu. Mahila - hindsky žena, s posvátným dotekem ochranné červené tečky, kapky bindi na čele svítí návštěvníkovi v ústrety při sestupu do románského podzemí. Dílo souvisí s autorčiným osobním příběhem, žije v New Yorku a má blízko k indické kultuře. Sama o tom říká: „Moje dílo je v podstatě autobiografie, obsahuje to, co se děje kolem.“ Valentová se zabývá otázkou: Jak vytvořit dílo po všech stránkách vyvážené (z hlediska etického, ekologického, estetického, technologického) a harmonické, která autorku momentálně vede cestou sociálních intervencí a designu či slow fashion s indickým dřevotiskem a domácím folklórním modrotiskem, což ale na výstavě nenajdeme.

Figurální sochařka a kurátorka trutnovské galerie Uffo Paulina Skavová přivezla charakteristické spodní prádlo, korzety z peří perličky a páva, asi jediný dotek erotična ve výstavě obsažený, snad kromě Špaňhelových máků. Naproti tomu Jan Wolfchen Vlček, někdejší člen umělecké skupiny ZTOHOVEN a komunity TRAFAČKA, zastupuje spíše mužský genderový typ. Hra s minimalismem a přímočarým vtipem dovoluje vyplout kordonu japonských ponorek Ohio v pravidelných rozestupech na malířské plátno. Ponorky jsou jedním ze symbolů druhé studené války, spuštěné na vodu okolo malířova narození, dodnes oceány proplouvají jako jedna z nejnebezpečnějších zbraní. Agresivní technika - pyroobrazy malované výbušninou, dala vzniknout jemným krajinám, jež mohou připomenout práci se střelným prachem čínsko-amerického umělce Cai Guo-Qianga. Pyrokrajina u Železné rudy (Eisensteinu) a tvrzení, že „Umění je virus“, se zdá až příliš devadesátkově optimistické v časech aktuálních virů.

V menším vyvýšeném sále na konci cesty do hlubin podzemí vznikl prostor pro velkoformátové akvarely Marie Ladrové. Proti vstupu upoutá na první pohled Vědma – zvíře. Autorka byla výraznou osobností už během studia, kdy zakládala performativní sborovou pěveckou formaci Lovely Dolls. Její alchymisticko-šamanský přístup k tradiční technice jsme mohli ocenit nedávno ve výlohách AXA a v Pragovce. Pracuje přírodními barvami na ručním bavlněném papíru. Na pomezí kresby a malby vznikají portréty hub z barviva, jež vlastnoručně vyrobila. Pěstuje plenérové krajinářstvím, v ateliéru vznikají rozměrnější práce podle toho, co se v paměti usadí. Vystavuje bájné krajiny svou silou ne nepodobné Fillovu Středohoří, Krajinu s choroši (2019) a Rány (2018). Na výstavě sice objekty nejsou, ale zájmu o oděv (a nábytek) typickému pro Knížákovu vlastní práci, konvenují i její chorošové čepice podle chodských vzorů.

Přestože ateliér trval 25 let, výběr zachycuje absolventy pouhých jedenácti. První s posledním se potkat nemohl. Od absolutoria Petry Valentové uběhlo 19 let, od diplomu nejmladší, Marie Ladrové, teprve osm. Přesto máme před sebou genderově, hormonálně i emocionálně vyrovnaný

rozličný vzorek generace umělců mladší střední generace, mezi nimiž čerstvý osmdesátník Knížák vlastně nijak netrčí. Vystavuje mladistvá díla, akty a přímým pohledem obdařené plátno. „Zuby má stále ostrý,“ řekla jedna z účastnic výstavy. Stále platí, co deklaroval při svém bouřlivém odchodu z AVU před pěti lety: „jsem stejně revoluční, jako když mi bylo pětadvacet, akorát doba je jiná.“ A taky: Žijeme v době, kdy „každá provokace je předem schválená. Takže největší provokací dneška je tradice.“

Výstava je nečekaně střídmá, vyvážená, téměř konvenční, převládají obrazy, je zde jen pár objektů, minimálně fotografií - video a jiná nová média žádná. „Znamená umění učit člověka žít?“ Táže se Milan Knížák v úvodu Skoroučebnice, knižního ohlédnutí za 25 lety intermediálního ateliéru na AVU. Z knihy pochopíme, že absolvent intermediální školy se umí zamyslet nad tím, jak by zněl „Smích čerstvě ženatého stehlíka“, dokáže vizualizovat či aspoň popsat představu „Robot jako syn boží.“ Umí (například) napsat za 10 minut milostnou báseň na téma pěti nožů. Student ateliéru řešil inspirativní témata, jako „nábytek, který se nedotkne podlahy“, či „změnit matematickou operaci na objekt.“ Profesor u studentů hledal otevřenost a kreativnost a oceňoval vzdělanost. Během studia společně demonstrovali pro či spíš proti řadě událostí, například proti neuváženým sochám, jež zaplevelovaly veřejný prostor Prahy. Ve světle dechberoucího espritu výuky je výstava snad až příliš klidná a nevzrušivá. Trochu energetického výboje s námi zahýbe v prostoru akvarelů Marie Ladrové a samozřejmě u aktů a malby s upřenýma zelenýma očima od Milana Knížáka. Divákovi se trochu zasteskne po té někdejší juvenilní subverzivní energii, po době, kdy stále v přítomnosti doutnala neřízená rebelie… A pak si uvědomí, že umělci dospěli – to je přece správně, že?

Pro to zralé a sebevědomé, co ve výstavě nalezneme, platí tajnosnubná slova kurátorky Karoliny Dolanské: „Přes gesta, pohyby, průhledy, lehkost, tíži i hloubku, kdy se věci a postavy zbavované veškeré fasády postupně mění ve znaky a symboly, ať v ploše, prostoru, čase, digitálně či analogově – vždy se jedná o dotek duchovního rozměru v hmotě – o moment, kdy je člověk na okamžik ochoten riskovat všechno a nežádat nic. Možná v ten moment vzniká umělecké dílo: velkorysé, úsporné a zároveň obsažné, v jasných vyjádřeních, monumentální.“


Martina Vítková

© 2019 GUP / Galerie U Prstenu 

Jilská 449 / 14,  Praha 1 / 110 00

  • Facebook Clean
  • White Instagram Icon