Eugen Brikcius / Když mi socha padá přestává mi stát a něco hezkého si přeji

Vyjdu ze své osvědčené teze, a ta má věru axiomatický charakter. Karel Nepraš byl sochař non plus ultra, asi poslední, kdo uměl postavit sochu. Když jsem se ho při jedné peripatetické procházce stromořadím zeptal, zda by uměl postavit i jezdeckou sochu, místo odpovědi ji o maličko později fakticky postavil. Jezdecká socha Jaroslava Haška stojí – a nepadá – na Prokopově náměstí na Žižkově. Práci na ní bohužel přerušil Neprašův neblahý odchod ze života. Sochu musela v intencích svého otce dokončit do principů pravého sochařství zasvěcená dcera Karolína. Společným jmenovatelem Neprašových plastik ovšem není jízda na koni, ale fenomén mnou nazvaný chrlení. Nepraš chrlil a nemyslím tím uměleckou produkci. Nejprve jako Šmidra, pak coby ředitel Krížovnické školy čistého humoru bez vtipu. Chrlil prostě odjakživa. Podobal se tomu, co dělal, propůjčil vlastnímu dílu svůj osobní vzhled. Našel si svůj jedinečný figurativní styl a v něm celoživotně setrval. Oblíbil si různé vodovodní a kanalizační armatury, písty a přívody, avšak nikoli proto, že by chtěl imitovat všelijaké stroje a konstrukce – jeho práce byly originály. Často sice panovala obava, že by mohly začít fungovat, jenže nezačaly. Nepraš je převedl z fáze funkčního nástroje do výsledné umělecké podoby, kde je smysl práce přece jen jiný. V mé pohádce, Jak vzal králík do zaječích, Mistr Nepraš králíka zachrání. Přepadne králíkárnu a králík uteče. Zůstane nejlepší Mistrovo dílo – Přepadení králíkárny. Kdyby králíka nezachránil, zbyla by mu jen Zeď nářků II, vystavená v Galerii U Prstenu. Tu první zeď proplakal nad nejapně se chovajícím národem. Jeho žáci se však nejapně nechovají. Ani nejapně netvoří. Mám na tom svůj podíl. Jednoho krásného dopoledne jsme se s Karlem Neprašem sešli a místo na obligátní pivo se odebrali do jeho ateliéru na Akademii výtvarných umění. Tam již čekali Karlovi žáci, a to nejen na milovaného učitele, ale i na mne. Sotva jsme vešli do ateliéru, ohlásil pan profesor poněkud potměšile mou přednášku o umění. Ježto jsem byl jako bývalý vodní skaut „vždy připraven“, vše jsem žákům, momentálně svým, bryskně vyložil. Když jsem asi po hodině skončil, Mistr rozestavěl žáky, už zase svoje, jako při sokolském sletu před stěnou, z níž ve výši hlavy čněly držáky. Před stěnou držel jakýsi tovární trám. Pan profesor žákům pokynul, aby trám pozdvihli a vsadili do držáků. Jeho nejnovější umělecké dílo tak bylo s tvůrčí pomocí žáků úspěšně dokončeno. Karel Nepraš někdy vychovával své svěřence umožněním účasti na vlastní tvorbě. Není divu, že mnozí začali rovněž chrlit. Samozřejmě po svém. Na tom pan profesor lpěl. Jak sochy žáků dopadly, lze posoudit v Galerii U Prstenu. U vchodu stojí Černý sněhulák v téměř nadlidské velikosti. Autorem je sám sebou nazvaný MICL. Chvílemi dochází k optickému dojmu, že plastika taje a obří mrkev místo nosu odpadne. Jednolitá šeď jen potvrzuje, za co barevně stojí pražský sníh. V první místnosti je vystaven „křízovnictvím“ nejméně postižený asistent Jiří Plieštik, bez seriózního pólu by Neprašovo okolí nebylo kompletní. Žáci jsou za to puštěni ze řetězu, samozřejmě neexistujícího. Pro případ, že by MICLův vstupní sněhulák přece jen roztál, má týž sochař na zadní stěně olej Sochy v bedně. Zobrazené ukládání opotřebovaných soch koresponduje s čekateli na podobný osud vystavenými pod plátnem. V levém koutě příchozího šokuje Nafukovací sochař v krabici s postranním otvorem. Plastika byla už jednou vystavena, a to rovnou v Národní galerii. Autor Jan Pospíšil ji v roce 2012 přinesl do Veletržního paláce, následován svými druhy s podobnými krabicemi obsahujícími jejich díla. Posadili se v šatně a držíce krabice zde setrvali nějakou dobu. Po té za potlesku přítomných odešli. Poblíž ještě vězí objekty Karla Bartáčka. Loď působí jako úřednická kolébka na vysoušení inkoustu, na níž sedí uhlazený zarputilec, zřejmě rysově podobný svému tvůrci, druhý takový sedí jen tak v luftě, třetí klečí a podle názvu euforicky někoho – asi sebe – vzývá. Přízemní kolekci doplňuje Martina Hozová. Jsou to hlavičky rytířů se staženým hledím. Doporučuji si je prohlédnout s hledím pozdviženým. Když návštěvník schází ze schodů, málem spadne, jako ho zaujme copyrightově jednoznačná figura Karla Nepraše u paty schodiště. Vodorovně následuje už zmíněná Zeď nářků II, u níž se pan profesor vyplakal po ztrátě její předchůdkyně, zřejmě cestou výhodného prodeje. I zeď je figurální, postávají zde tři páry postav vesměs s Neprašovým profilem. Vůkol spočívají Hlavy-Fontány, spadající jako téměř celé Mistrovo dílo do kategorie „chrličů“. K mému radostnému překvapení je o něco dále instalována hlava Martiny Hozové, nikoli její, ale od ní. Z úst jí vycházejí dlouhé tenké kabely splývající dolů jako koňský ocas. Plastika se jmenuje Chrlič. Karel Nepraš rotuje v hrobě, ne poděšen, ale potěšen. Dále jsou v podzemním labyrintu k uvidění manželské plastiky. Markéta Korečková tady holduje Domácí bohyni s nejedním mléčným ňadrem. Nadzemšťanska trůní na vrcholu sloupu z poskládaných kýblů. Narozdíl od kýblových vertikál Olafa Hanela jsou zdejší kyblíky naplněny sušeným mlékem. Manželský triangl pokračuje „postnatálním“ dítětem, usmívajícím se díky pozřenému mléku, od téže autorky a „dvourozměrnou věstonickou Venuší“ s ideálními rozměry 60- 60-90 od manžela Jána Macko. Ta je dobře postavená, neboť je připláclá ke zdi. Mezi tím vším jsou rozloženi další uhlazenci Karla Bartáčka. Jak už je jejich zvykem, jeden sedí, z druhého zbyla na nás se mračící hlava a hlava třetího je pro jistotu spojena se záchranným kruhem. Jan Pospíšil úplně vzadu nasazuje žákovské tvorbě korunu. V diskrétním zákoutí improvizované ložnice stojí postel – něco mezi Prokrustovým a Záhořovým ložem. Tam si slastně unavený návštěvník může lehnout a nechat si v nefalšovaném křížovnickém rozpoložení něco pěkného zdát. Dodávám, že neustále líbán hollywoodskou krasavicí. Jan Pospíšil totiž našel na Barrandově autentický obtisk smyslných rtů Angeliny Jolie a s pomocí této formy vyzdobil lože tucty do formely obtisknutých úst slavné herečky. Karel Nepraš by postel s takovou milostnou množinou tutově prohlásil za pusinkové lůžko KŠ. Eugen Brikcius


© 2019 GUP / Galerie U Prstenu 

Jilská 449 / 14,  Praha 1 / 110 00

  • Facebook Clean
  • White Instagram Icon